Štěpánov

Prvopočátek našeho KPH se datuje do roku 1999, kdy z iniciativy PhDr. Květoslavy Folprechtové a JUDr. Jiřího Kráčmara a za podpory starostky Ing. Vladimíry Šedivé schválila rada obce zřízení kruhu přátel hudby jako organizační složky obce. První předsedkyní KPH se tehdy stala paní dr. K. Folprechtová a v roce 2005 převzal jeho vedení, na nátlak tehdejšího starosty obce, současný předseda, Ing. J. Přidal. 

Z historie KPH Štěpánov

V nově založeném webu KPH-Uničovsko je prostor pro zveřejnění historie založení Kruhů přátel hudby v jednotlivých obcích. Oslovili jsme zakládající předsedkyni KPH Štěpánov paní PhDr. Květoslavu Folprechtovou. Napsala nám tento dopis, cituji:

Mé počátky s pořádáním koncertů ve Štěpánově byly spojeny s mým působením v radě obce, v jejímž čele stál starosta obce Milan Lipský. V jeho týmu jsem byla předsedkyní Kulturní a sportovní komise. Záleželo mu především na realizaci tradičního festivalu dechových hudeb, které se konaly na fotbalovém hřišti TJ Štěpánov. Vzpomínám si, že to bývala poměrně velkolepá akce. Pokud jsem chtěla organizovat koncerty, šlo tuším o víceméně spontánní a snad i sporadické počiny. Například - pozvala jsem do kostela sv. Prokopa Sázavského pěvecký sbor Jiřího Klimeše, který mi "udělal" dobrou cenu jelikož jsme byli kolegové z katedry. Tehdy dojel autobusem s celým dětským sborem.

Impuls k založení Kruhu přátel hudby (KPH) přišel od JUDr. Jiřího Kráčmara. Od něj už jsem navázala kontakt s panem Janem Morávkem, bývalým ředitelem ZUŠ Uničov, kde jsem též dříve působila, a který znal i mého manžela a to z jeho působení v Moravské filharmonii. Změnilo se vedení obce a nová starostka Ing. Vladimíra Šedivá byla činnosti KPH výrazněji nakloněná.

Naše počátky byly dosti úsměvné, psala jsem plakáty "ručně" a to na stavebním úřadě. Kopírovala jsem je a následně rozvážela po obci, včetně místní části Stádlo. Hezky na kole! Dále mne popadla myšlenka se sponzorováním. Takže stejným dopravním prostředkem jsem objížděla obec i její místní části s tím, že už jsem měla vytipované štědré dárce. Někteří zavřeli dveře, jiní se ustrnuli. Současně jsem získávala touto cestou abonenty.

Sál v budově obce, kde současně působí pobočka ZUŠ Žerotín, jsem měla otevřena díky tehdejšímu řediteli panu Štědroňovi (klarinetista, rovněž tuším, že hrával v Moravské filharmonii nebo v divadle, též manželův kolega). Leccos jsem s ním zajišťovala, například ladění klavíru. Sál působil tísnivě až chmurně. Teprve díky paní starostce se změnil do dnešní podoby. Tuším, že se začalo s novou podlahou, pak vybavení, květiny, záclony, ...

Roční počet koncertů nedosahoval zdaleka tak vysokého počtu jako nyní, myslím, že se bojovalo o každý honorář. Tuším, že jsem argumentovala dotacemi, které KPH získával z Prahy (nadace Český hudební fond). Také kolem poplatků odváděných Ochrannému svazu autorů (OSA) se to vířilo diskusemi. Nevím už, zda jsem v tom měla úplně jasno.

Spolupráce s panem Janem Morávkem tzv. "klapala", jen jisté problémy vznikaly kolem programů. Tištěný, námi připravovaný, se dosti často neshodoval s realitou. Vzpomínám si také, že jedno kvarteto, hrálo se právě v kostele v Moravské Huzové, mi sdělilo, že bude hrát výběr z několika opusů. S tím jsem hned na místě prudce nesouhlasila. Zahráli tedy nakonec celá konkrétní díla, tuším, že Leoše Janáčka a posluchači ukázněně vše vyslechli. Totiž - muzikanti před koncertem argumentovali tím, že lidé "venku", rozumí se "venkované" nejsou schopni náročnou hudbu vstřebat. Ujistila jsem je, ať se nemýlí, neboť v auditoriu mohou sedět kapacity, o nichž nemají tušení.

Snažila jsem se, pokud nebyl přítomen pan Jan Morávek, před koncertem o jakési "vzdělávací antré". Se zaměřením na autora, skladbu, nástroj, zpěvní hlas, ... Někteří účinkující po koncertě sami aktivně přispěli k ukojení zvědavosti přítomných a dali nahlédnout do útrob svých mistrovských nástrojů, např. cemballa. Pro účinkující jsem připravovala drobné pohoštění, a to v šatně přiléhající k sálu či v sakristii kostela. To ovšem již není žádná šílená novinka.

Hlášení v místním rozhlase jsem si rovněž hlídala a taky vytrvale přesvědčovala své známé, rodinu, vedení ZUŠ i ZŠ, aby na koncert přišli, či pravidelně chodili.

Ovšem nejhůř jsem nesla spojení "Kulturní a sportovní komise". To druhé časem úplně odpadlo a po nových volbách do zastupitelstva obce jsem už fungovala coby předsedkyně KPH.

Vyskytla se i krizová období - nedostatek peněz. Později se finanční situace stabilizovala, neboť činnost KPH byla zařazena do rozpočtu obce. Od toho se pochopitelně odvíjel i počet koncertů, ale to už sami znáte. Vlna sponzorů rovněž časem opadla - myslím, že to nakonec byly jen sporadické akce.

Nevím, zda tyto moje vzpomínky obohatí váš nový projekt. Nejsou nijak obecně platné, spíše vysloveně osobní.

Děkuji vám, že jste si vzpomněli a těším se na nějaký příští koncert.

Zdraví Květa Folprechtová

N e b o j m e s e v á ž n é h u d b y

Mnozí lidé si pod pojmem "vážná hudba" představují skladby obtížně zapamatovatelné melodie, vleklého tempa, truchlivého výrazu, jedním slovem nezáživné a tudíž nepřijatelné. Autora takovéto sklady pak jako nepříjemného suchara, interpreta jako umělce bez jiskry, stíženého osudem hrát nudné skladby, které se líbí jen staré generaci. Posluchači na koncertech vážné hudby se patrně budou tvářit rovněž vážně a o přestávce si budou sdělovat své dojmy z poslechu hudby, o níž si myslí své.

Ale pozor - nedejte se oklamat. Toto rozhodně není obrázek koncertů štěpánovského Kruhu přátel hudby. Pokud jste navštívili v sobotu 15. března letošního roku ve zdejší Základní umělecké škole komorní koncert, bez nadsázky jste prožili kouzelný podvečer. Dvě mladé umělkyně -Žofie Vokálková-Mrázková /flétnistka/ a Monika Knoblochová /cembalistka/ - předvedly, co znamená mistrně ovládat svůj nástroj. Zajímavý repertoár, z větší části zaměřený na hudbu 17. a 18. století /J. S. Bach, G. P. Telemann, W. A. Mozart/, bravurní technika, nad kterou se tajil dech, dokonalá souhra a v neposlední řadě milý zjev a sympatické vystupování - to určitě zapůsobilo na všechny přítomné. Po koncertě se zájemci - a byli to vlastně všichni přítomní - doslova shlukli u cembala, vlastně nástroje zvaného virginal, a vyslechli zajímavý výklad umělkyně Moniky Knoblochové. Posluchači nahlédli do útrob nástroje, dozvěděli se, jakou technikou se rozeznívá, z jakých částí se skládá, z jakého materiálu a kým byl nástroj postaven, jak se nástroj přenáší a konečně jakou má hodnotu.

Vlastní koncertní vystoupení mělo srdečný průběh a vůbec se nepodobalo té shora vykreslené atmosféře koncertů vážné hudby. Tóny jakoby rozzářily školní poslechový sál a naplnily všechny přítomné pohodou a radostí. Umělkyně se obracely ke svým posluchačům jednak průvodním slovem, jednak osvěžily své vystoupení bezprostřední reakcí na vlastní hru. Není neobvyklé, že i někteří naši členové kruhu vyjadřují polohlasným: "To bylo krásné!" svůj obdiv nad právě doznělou skladbou. I toho jsme byli svědky.

Koncerty Kruhu přátel hudby jakoby se vracely do dob domácích produkcí - jak počtem posluchačů, jichž není mnoho, zato jsou stálí, komorním charakterem koncertů, spontánními reakcemi hráčů i posluchačů. Bohužel stále mezi nimi chybějí ti mladí a nejmladší - jenomže to už je úkol toho nikdy nekončícího, a tedy dlouhodobého a vytrvalého procesu, zvaného výchova. Možná bychom si mohli v této souvislosti připomenout slova herce Ladislava Peška: Když dopustíme, aby technika převládla, když se budeme sytit jen věcmi, aniž bychom zároveň sytili duši, špatně dopadneme. V tomto je odpovědnost kultury větší než kdykoliv dříve, v tom je podle mého i závažný úkol výchovy mladých lidí: vést je k tomu, aby si bez duchovného dobrodružství, které přinášejí knížky, divadlo, hudba či obrazy, připadali neúplní a nešťastní.

PhDr. Květoslava Folprechtová